Reklama
 
Blog | Jan Řežábek

Sobotkův Havel: Od slov k činům

Ve středu 19. listopadu večer středoevropského času byla v jižní křídle amerického kapitolu odhalena busta Václava Havla. Český premiér a předseda poslanecké sněmovny se při tamních projevech přihlásili k dědictví politiky lidských práv. Pěkné, nyní jen dostát svým slovům.

Václav Havel je teprve čtvrtý Evropan, kterému se dostalo cti pobývat v přítomnosti velikánů americké a evropské historie v Hale svobody ve Sněmově reprezentantů USA. Při ceremonii, doprovázející odhalení jeho busty, byla pronesena spousta krásných slov o lidských právech a silném odkazu Václava Havla, který čeští čelní představitelé označili za živý a vitální a přihlásili se k němu. Je však třeba říci, že mezi jejich slovy a činy v této oblasti však zeje díra v podobě slova činů Miloše Zemana a nijaké zahraniční politiky české vlády. 

Současná česká zahraniční politika se vyznačuje značnou dvoukolejností. První kolej reprezentuje je Lubomír Zaorálek a jeho ministerstvo zahraničních věcí. Ten se mj. snaží vymezovat vůči politice Ruské federace, lidská práva akcentuje a dalo by se říci, že se drží tradiční dikce Černínského paláce. Lubomír Zaorálek je však v médiích a veřejné debatě na toto téma takřka neviditelný. Dominantní je na úkor MZV v zahraniční politice prezident republiky, který si z ní udělal jedno ze svých témat. Je samozřejmě nemožné říci, co se Miloši Zemanovi honí hlavou, ale navenek jeho slova a činy působí značně prorusky, pročínsky a analogicky s tím poněkud „nelidskoprávně a antieuroatlanticky“. K jeho návštěvě ruské konference na řeckém Rhodu, summitu NATO ve Walesu či Číny v čele obchodních delegací není třeba mnoho dodávat, neboť mluví sami za sebe. V souladu s tím také bagatelizuje ruský vliv na Ukrajině a právo Ukrajiny rozhodnout samostatně o svém osudu, jako nějakého nesvéprávného dítěte, o kterém rozhodnou ti dospělí a mocní (rozumějte USA, EU a Rusko). Premiér a parlamentní většina tomuto nečinně přihlíží a tématu se záměrně vyhýbají, čímž Zaorálek a jeho ministerstvo značně ztrácí na vlivu. Je nyní tedy na Bohuslavu Sobotkovi, Janu Hamáčkovi a dalších, kteří se k odkazu Václava Havla a politice lidských práv hlásí, aby uvedli svá slova v život. K tomu, aby jejich slova zněla aspoň trochu důvěryhodně je nyní třeba udělat několik kroků. 

Od slov k činům nebo návrat k nijakosti

Reklama

Po projevech v kongresu se však tato nečinnost musí změnit. Premiér a vládní většinou zvolený předseda PS musí nyní jasně říci, jak to bude. Buď svá slova promění v činy a zkrotí prezidentskou kliku, na což sílu rozhodně mají (demokratická opozice jim v tom jistě ráda pomůže) nebo to nechají tak, jak to je, nepodpoří vliv Zaorálka na zahraniční politiku a pak byla jejich slova jen plivnutím do moře a projevem těžkého pokrytectví.

První cesta vede na Západ a to skrze změnu ústavy, tj. odebrání zahraniční politiky prezidentovi a její definitivní přiřknutí vládě, potažmo příslušnému ministerstvu. Tato cesta je obtížná kvůli silnému proautoritářskému (zamanovskému) křídle, které se tomu bude zuby nehty bránit a dosavadní neangažovanosti Sobotky v tomto tématu, kterému by premiér nyní musel dát prioritu. Je to však způsob, jak odstranit dlouhodobě neudržitelný stav, kdy se mezi sebou o zahraniční politiku perou Hrad a MZV.  Zároveň je to cesta, kde by se prozápadní křídlo vlády mohlo spolehnout na pomoc demokratické opozice, která je dlouhodobým zastáncem prozápadní zahraniční politiky.

Druhou cestou je ponechání současného stavu, tedy situace, kdy je vláda a ministerstvo zahraničí v defenzivě a zahraniční politika je určována hlavně prezidentem, který je ze své povahy, jakožto jednotlivec, akceschopnější než kolektivní (a často heterogenní) vládní těleso. V případě této cesty zůstane zahraniční politika ČR nadále taková, jaká byla dosud: nekonzistentní, nečitelná a snadno manipulovatelná zvenčí.

Jak to bude, je nyní na Bohuslavu Sobotkovi, který jasnou americkou podporou těmto krokům, stejně jako projevem svým a Hamáčkovým, získal k těmto úvahám prostor.