Zásadních momentů, ovlivňujících podobu polistopadové politiky, je mnoho. Nechceme-li jít k první republice a Mnichovské dohodě, které na dnešní politiku dle mého názoru vliv mají také, je třeba ohraničit počáteční hranici rokem 1989. Hranici na druhém konci v současné době, dle mého názoru, není možné stanovit, neboť polistopadová politika se stále ještě utváří a řadu let bude.
Prvním určujícím momentem polistopadové politiky je posledních 14 dní listopadu 1989. V průběhu těchto dní se komunistická moc rozhodla nepoužít armádu či Lidové milice vůči občanům a stejně tak občané odmítli opakování maďarského „věšení zrádců na lampy“. To do značné míry určilo cestu, kterou se následující politická situace ubírala. Dalším významným bodem byly kooptace z konce ledna 1990, kdy komunisté ztratili spolu s většinou ve Federálním shromáždění i formální možnost narušit přechod k demokracii. Dvěma zcela zásadními, pro českou politickou scénu určujícími, momenty byly volby v červnu 1990 a dohoda o rozdělení Československa z roku 1992. Volby, jakožto definitivní potvrzení přechodu k demokracii a dohoda o rozdělení federace, jako cesta vedoucí k odblokování ústavotvorné činnosti a nerozvinutí nacionální štěpící linie. Velký význam má nejen vznik ODS, ale především okolnosti jejího vzniku a pozice Václava Klause vůči společnosti a Václavu Havlovi. Neméně významné je zvolení (a způsob zvolení) Miloše Zemana do čela ČSSD, což mělo zásadní dopady v budoucnu.
Z hlediska ČR a jejího následného politického vývoje není zásadním momentem kuponová privatizace, neboť na té panovala převažující shoda natolik silná, že byla možnost ji prosadit. Jako mnohem zásadnější moment vnímám nezakázání KSČM, která kvůli tomu (na celostátní úrovni) disponuje nikoli koaličním, ale vyděračským potenciálem a trvale tak ovlivňuje českou politickou scénu. Dalším významným formujícím momentem je uzavření opoziční smlouvy a následně agónie, při které ODS a ČSSD destruovaly šanci prosadit většinový systém. V očích mnoha lidí totiž ukázaly řadu jeho výstupů v jejich nejhorší podobě a úspěšně tak podaly důkaz, že česká společnost na většinový volební systém či případně westminsterský model demokracie není připravena.
Za poslední kruciální okamžiky považuji přímou volbu prezidenta, jmenování Rusnokovy vlády a volby do poslanecké sněmovny v říjnu 2013. První bod z důvodu, že na český parlamentní systém byl naroubován cizorodý prvek, implantující vedle parlamentu druhý orgán s přímou legitimitou, který v případě nevhodné volby prezidenta hrozí zneužitím a destabilizací systému. Druhý jako zřejmý důkaz, že tento zmíněný orgán s přímou legitimitou opravdu zneužíván je a využívá k tomu mj. právě své silné „všelidové“ legitimity a absence odpovědnosti komukoli. Třetí bod kvůli tomu, že narušuje systém, který se zdál být ukotvený a zralý a má potenciál rozložit dosavadní polistopadový režim, jehož vývoj, jak se ukazuje, zřejmě ještě není u konce.
Zhodnocení režimu
Československý, potažmo český demokratický režim byl založen na západních hodnotách a nebyl nějakou negací komunismu. V takovém případě by KSČ(M) byla zakázána, vedoucí komunisté v lepším případě jen pozavíráni a namísto internacionalistického komunismu by byla zavedena nějaká forma nacionalistického režimu. Liberální demokracie začala vznikat už ve dnech těsně po 17. listopadu, kdy bylo drtivou většinou obyvatel odmítnuto násilné řešení. Je pravda, že znesvářené strany si šly do jisté míry naproti, ale to rozhodně nepovažuji za nějaký chorobný příznak toho, že by šli jedni druhým na ruku. Nevěřím, že 17. listopad a dny následující byly jen fraškou, kdy se komunisté dostali do jiných stran, skrze které dodnes vládnou. Pokud tak někteří učinili, vzdali se prosazování komunistických cílů a začali skrze jiné strany prosazovat cíle nekomunistické, pak lze oprávněně tvrdit, že přestali být komunisty, nikoli že režim je nadále ovládán komunisty.
Polistopadový režim má jistě celou řadu chyb, ale na chybách se pracuje tak, jako se na nich pracovalo i ve dnes politicky a společensky vyspělejších státech. Občas úkrok do strany, občas krůček zpět, ale nakonec jednou za čas vždy krok dopředu. Nikdo nemůže očekávat, že Česká republika bude za 25 od nástupu demokracie na stejné úrovni jako Dánsko či Švédsko, které demokracie dosáhly již v 19. století a trvalo jim mnohem déle, než dosáhly své současné, již mnoho desetiletí trvající stability (neříkám tím však neměnnosti).
Úspěchy…
Dosáhli jsme celé řady úspěchů, které nás v jistých aspektech řadí do západní civilizace. V České republice bezesporu vládne demokratický režim, jehož vládnoucí složky mohou být volbami efektivně odstaveny od moci a v řadě případů opravdu byly. Ústavní kontrola funguje a v mnoha případech pokusů o obejití ústavy (pokus o nastolení fakticky většinového systému aktéry opoziční smlouvy, atd.) to prokázala rozhodnutím nejen navzdory politické garnituře, ale i společenským náladám (viz církevní restituce). Svoboda slova v České republice je historicky naprosto bezprecedentní a v souladu s tím i náš politicky nekorektní humor ukazuje velmi vysokou míru svobodomyslnosti české společnosti, kterou by nám ostatní země mohly závidět. Stejně tak životní úroveň, možnost cestovat do celého světa, získávat odborné (i jakékoli jiné) informace z opačného konce světa během minuty – i to je výdobytek současného politického režimu, neboť vidíme, že takové možnosti více než třetina obyvatelstva Země nemá.
…a výzvy
Je zde samozřejmě řada chyb. Nezávislost médií je omezována spolu s tím, jak absentuje její ústavní ochrana. V situaci, kdy si politici kupují velké vydavatelské domy jako nástroj politických ambicí a neexistují nástroje ani vůle, jak jim v tom zabránit, máme zaděláno na problém, který je třeba řešit. Stejně tak klesající volební účast ve volbách a zesilující preference nových hnutí ukazují, že politická scéna se lidem odcizuje a lidé tak ve své frustraci nevolí buď vůbec, nebo volí čím dál více nová nezavedená hnutí. Tyto subjekty chtějí politiku vést buď jako firmu, která to prostě zařídí a o zákazníky se stará jen pokud jí to nese zisky, anebo to chtějí naopak vše hodit na občany a nemít zodpovědnost vůbec žádnou. Tuto situaci je třeba změnit. Zvolení populistů do sněmovny a na Hrad je ukázkou toho, že politici selhali v úkolu být zodpovědní a zklamali občany. Nicméně současná nová hnutí nejsou lékem, ale příznakem nemoci celé společnosti, která ze svého středu generuje politiky, kteří následně nejsou schopní dostát očekáváním.
Závěrem je ale třeba říci, že to, co se stalo na 25. výročí listopadu 1989 na Národní třídě a Albertově (a mnoha místech po celé republice) může být prvním náznakem toho, že společnost se začíná uzdravovat a probouzí se z letargie. Že začíná opět dávat najevo to, že si hodnot svobodného demokratického světa vážíme, stejně jako si vážíme spravedlnosti a práva občanů státu rozhodnout samostatně o jeho budoucnosti. To je dle mého názoru znamením toho, že posledních 25 let nebylo ztracených a že je načase po delší době zase udělat krok vpřed.