Problémy českého školství

Hlavním problémem, napříč všemi třemi stupni, je financování. Peníze samozřejmě nevyřeší problémy sami o sobě, ale jejich nedostatek řadu problémů způsobit může a způsobuje. Z výzkumu OECD v roce 2009 vyplývá, že ve srovnání s ostatními zeměmi OECD (s výjimkou Slovenska) dává Česká republika v poměru k HDP na vzdělání méně než kterákoli jiná členská země a výrazně méně, než řada zemí nečlenských – 3, 94 % HDP v roce 2009. Průměr zemí OECD je 5% a severské země v čele s Islandem (7%) dávají na vzdělání ještě více. Nedostatek se tak mj. projevuje nízkými mzdami pedagogů i nepedagogických pracovníků, stejně jako velice malým obnosem peněz, se kterým musí zejména základní a střední školy vyjít. Být učitelem či nepedagogickým pracovníkem je tudíž v České republice prací pouze pro ty, které to opravdu baví, neboť pedagogická činnost rozhodně není něčím, pro co by se lidé při volbě povolání rozhodovali z finančních důvodů. Tím toto povolání ztrácí značný potenciál. Problém financí není jen o jejich nedostatku, ale i o principu jeho rozdělování. Školy na všech třech stupních získávají část příspěvků na základě počtu studentů. To vede k nutkání škol ke snižování náročnosti přijímacích zkoušek a větší benevolenci při studiu, ve snaze držet co nejvíce studentů. Ve svých důsledcích se pak můžeme setkat a setkáváme s případy, kdy se na školu dostanou lidé, kteří tam, lidově řečeno, nemají co dělat. Tito lidé následně degradují úroveň studia i ostatním studentům, neboť svými problémy nejen snižují úroveň výuky, ale nárokují si čas, který by byl lépe využitelný jinde. Tento problém se týká zejména středních a vysokých škol, kde náročnost látky může být jednoduše nad síly některých, což problém základních škol nebývá.
Problémem ZŠ není primárně nízká úroveň kvality vzdělávání, ale to, že ta úroveň je velice proměnlivá. V důsledku toho, že ředitelé mohou hodinovou dotaci předmětů nastavovat různě, tak jsou žáci u přijímacích zkoušek a následně v prvních ročnících středních škol připraveni různě. To následně vede k výše popsanému problému, že střední školy mají často tendenci snižovat laťku nikoli proto, aby naplnily jednu třídu a mohly tak otevřít ročník, ale aby mohly naplnit třídy dvě či tři. Zároveň se různá úroveň výuky a schopností žáků projevuje tím, že stejná úroveň znalostí se hodnotí jinak. Často je tomu tak, že znalosti žáků deváté třídy mají žáci jiných škol ve třídě osmé či dříve. Méně častým (ale o to nespravedlivějším) případem pak je, kdy žák dostává v případě větší benevolence učitele za horší výsledky lepší známky než student jiné školy a následně má pak výrazně lepší výchozí podmínky při přihláškách na zahraniční školy (které se minimálně v prvním kole zhusta orientují podle známek) či školy domácí, které mohou přijímat minimálně z části pouze na základě prospěchu. Řešením tohoto problému by byla obdoba státní maturity, kdy by nejpozději v deváté třídě byly komplexně testovány znalosti a schopnosti žáků tak, aby střední školy měly jasné informace o tom, jak kteří žáci dopadli. Ideální by byla taková zkouška i v pátém či šestém ročníku, aby rodiče měli možnost, v případě většího výskytu tristních výsledků na škole, školu změnit. Tento nástroj by zároveň pomohl i školské inspekci, která by tak měla další nástroj jak zjistit, jaké školy kontrolovat.
Vysoké školy mají dle mého názoru kromě financování a snižování laťky dva velké problémy. Prvním z nich je princip vedení škol. VŠ by měly být vedeny akademickými senáty, jejichž struktura by ale měla být zásadně změněna rozdělením na šestiny ve smyslu dosazování „senátorů“. První dvě šestiny by (paritně dle rozložení v poslanecké sněmovně a zastupitelstvu) jmenoval stát a zřizovatelé, kteří na jednu stranu školy ze značné části financují, ale vzhledem k jejich politickému vedení a apolitické povaze VŠ by neměly mít ve vedení školy rozhodující vliv. Další dvě šestiny by byly z řad studentů a pedagogů a zvoleny studenty a pedagogy dané VŠ. Novinkou by byla místa pro absolventy (volené studenty a učiteli) a zástupce Hospodářské komory (či jiné profesní organizace blízké dané vysoké škole), jakožto orgánu, do jisté míry zastupujícího sféru, kam absolventi VŠ ze značné části směřují. Akademický senát by následně volil vedení vysoké školy. Žádným jiným způsobem než skrze AS by stát (ani kdokoli jiný) neměl zasahovat do jejich chodu.
Druhým problémem VŠ je částečná degradace akademických titulů bakalář a magistr. To je způsobeno dvěma věcmi. První je snižování laťky u přijímacích zkoušek a výuky, což vede k přesvědčení, že zejména bakaláře zvládne udělat každý. Tím druhým je nemožnost Akreditační komise řádně konat svojí práci jednak kvůli nedostatku personálu, ale hlavně kvůli politickému vlivu v rozhodovacím procesu. Možnost ministra školství revokovat rozhodnutí AK jde zcela proti smyslu její existence. Jak bylo viditelné v řadě případů, tak ministerský vliv v tomto prostředí je škodlivý. AK ČR by měla mít suverénní právo neudělit oboru akreditaci a škola by měla mít právo podat rozklad k vedení AK či k soudu, ale nikoli k politickému úředníkovi. V důsledku tohoto je na českém trhu nadbytek bakalářů a magistrů a stejně tak, jako jsou znevýhodněni absolventi kvalitních základních škol oproti absolventům těch nekvalitních, tak i zde existuje oprávněný pocit nespravedlnosti studentů kvalitních vysokých škol, kteří mají na pracovním trhu na první pohled stejnou startovní pozici jako ti, kteří si titul zaplatili nebo pro něj nemuseli udělat takřka nic.
V závěru bych si dovolil stručně nastínit jednu skutečnost, která sice není funkčním či existencionálním problémem vysokých škol a už vůbec ne problémem školství jako celku, ale jako přinejmenším problematickou jí vnímám. Tento problém se obnažil v době, kdy rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek, dle mého názoru zcela správně, nedovolil Miloši Zemanovi přednášet na půdě školy. Učinil tak kvůli obavě, že by na apolitické akademické půdě MU mohla probíhat politická předvolební kampaň a já nepochybuji, že by zde taková kampaň probíhala. Toto rozhodnutí však navzdory své správnosti ukázalo jeden přežitek, kterého se VŠ stále drží a tím je striktní (a dle mého názoru až hypertrofovaná) apolitičnost. Dle mého názoru se VŠ zcela zbytečně vzdávají role, která jim přirozeně náleží a tou je kultivace veřejné debaty. Kdo jiný je povolanější žádat od politické reprezentace (a lidí, kteří tuto činnost chtějí vykonávat) odpovědi a prezentaci, než právě studenti a absolventi VŠ? A kde jinde, než na místě, které právě svojí akademickou aurou a odborným přístupem může zásadně napomoci věcnosti a faktičnosti předvolebních debat a kampaní? Soudím, že nikdo a nikde. Vysoké školy se nemohou tvářit, že akademická sféra je apolitická a politiku zcela ignorovat. Politika ovlivňuje dění v tomto státě a je morální povinností akademické obce, aby se politiku snažila kultivovat. Konec konců řada pedagogů kandiduje za politické strany do veřejných funkcí a je i členy politických stran.